Samozrejme, ze bych chtela, aby neumrel nikdo, ale neoperovatelny nador v mozku v terminalnim stadiu te stavi do situace, kdy bys to proste mela prijmout. Kdyz byl kdysi manzel kamaradky v podobnym stadiu a ona mi rekla "umre", tak jsem vytahla celej arzenal "to bude dobry", "mysli pozitivne" atd. Jsou chvile, kdy "umre" je proste konstatovani, zadny woodoo.
Kdyz se to stalo ted a blizko, tak jsem si uz s zadnym falesnym optimismem netroufla vylizt, jen s maximalni podporou...
V pripade onoho "blizkeho" je to samozrejme nastesti jinak, ale zdevastovanej je dost. Mam hroznej strach. (Z ostatnich kuraku, co znam, na tom nikdo tqkhle blbe neni).