Přidat odpověď
Kamarádka si právě říkala, že by nějak překousla ještě tak dva roky, pak už by dítě mohlo snad chodit domů samo, nebyla by závislá ani na příbuzenstvu, ani by nic nemusela chtít po něm - přivést, odvést - tudíž by jí nikdo nemohl nic mlátit o hlavu, kdo má jaké zásluhy.
Navíc by byla víc svobodná na trhu práce na výběr zaměstnání, kdyby nemusela mít jen od-do. Teď bude vybírat podle od-do a nervit se, kdyby končila v 17 h, jak to budou některé dny, kdy partner má déle, pytlíkovat.
Každopádně ale to na ní psychicky dost blbě působí, i když rozumem ví, že o sto procent lepší doba bude pro to za dva až tři roky - dítě ve škole stabilizované, dále schopné samostatného odchodu, zůstat dvě hodiny doma.
Takže kamarádka bude moct přijmout víc praxí podle svého výběru a nebude se muse dožebrávat, kdo "místo ní" odevede nebo přivede dítě, taky ta příprava do školy už snad nebude s takovými nervy, i kdyby start byl vzhledem k té poruše těžší.
Předchozí