Nejdulezitejsi je se "naucit jinak myslet".
Tak, jak zijes doma, kde rodice porad jsou bliz, nez kdyz zijes v jine zemi, proste zit nemuzes a nic s tim nenadelas. Zivot musis prizpusobit tomu, co vyhovuje tvoji rodine.
Ja ziju jinde 45 let. To, co chces vedet, mam za sebou, a vzdycky se to vyresilo. Odjela jsem sama, vdala jsem se, mela deti. . To je opet jina stranka veci - lidi si po par tydnech zacnou jit na nervy, protoze nejsou zvykli, maji jine zvyky a potreby, musi se hodne prizpusobovat, byt neni prizpusobeny na zivot 2 ruznych rodin/generaci atd. Takze se to samo jaksi casem omezi. Cim jsou deti starsi, tim min touzi do CR jezdit. S rodici je nebavi travit cas, sami nikam nemuzou, neznaji nikoho a nevi, co a jak, i kdyz cesky mluvi. Prostredi je pro ne nove a obvykle byvaji sami =nudi se a jsou protivne = prarodice nejsou zvykli, ze ty deti jsou jinak vychovane (ne rodici, ale skolou a novym prostredim) a treba jim to i vadi. Moje dcera zije opet v jine zemi, takze si to prozivam i z druhe strany. Kdyz na mesic prijedou a u mne je rusno, porad se neco deje, sourozenci se svymi detmi travi taky cas u mne a pod., je to unavne. Jako rodic treba uz nejsem tak zdrava/plna energie, jako jsem byvala, a deti si to neuvedomi. Kdyz jedu k dceri, musim se prizpusobit jejich stylu zivota, coz je taky po par tydnech unavne. Ted to proste prozivam z druhe strany.
Moje maminka zustala sama, sourozence, kteri by se o ni postarali, kdyz sama nemohla, nemam. Cili starost, co ted. To je taky individuelni. Obvykle resit akutne, jak se da. Nakonec to bylo v jeji nemoci nutne resit Domovem duchodcu, kam vlastne nechtela, ale co jsem mohla delat. Sama jsem jeste musela chodit do prace a nemohla jsem se vratit a starat se. Ve stejne situaci budu za nejaka leta sama, protoze vsechny moje deti bydli dost daleko ode mne.
Moje maminka mne podporovala v tom, abych odesla. Jak to sama brala, to mi nikdy nevycitala. Vnoucata videla 2x za rok. Jezdila za nami, jak to slo, na par tydnu, my k ni taky na par tydnu v lete. Cim byla starsi, tim vic na ni bylo videt, jak ji to unavuje, posledni leta uz k nam jezdit nemohla a nase navstevy jsme museli zkratit z ruznych duvodu. Snazila jsem se jezdit tak 3x za rok, ale financne to nebylo vzdycky mozne.
Tchyne zila opet v jine zemi, tam to bylo problematictejsi. Jeji deti vsechny nebyly jeste odrostle, k nim jsme se moc nevesli, k nam moc jezdit nemohla, takze moje deti k ni nemely nijak zvlastni vztah.
To proste jde sebou, ale tohle vsecko clovek nemuze vedet. Musi delat to, co je vhodne v te ktere situaci a snazit se, aby si ulehcil svoje vlastni svedomi - to je horsi nez starsi rodice a tchanovci.