Představ si, že někdo to může brát pozitivně a přesto dělat věci správně.
Chodí do logopedické třídy už třetím rokem, denně cvičíme půl hodiny po 15 minutách u zrcadla, chodím teď i k externí logopedce, má posunutou školní docházku a zajistila jsem ji předběžně i speciální školu pro děti s vadami (řeči apod.). a představ si, že to všechno beru pozitivně. mi to ani nepřijde. beru to jako normální věc, nedramatizuju. starám se o ni. dokonce i začíná psát. píše zrcadlově pozpátku. někdy i normálně. čte čísla pozpátku. tedy ne jedna tři (třináct), ale tři jedna. tak to prostě je. jen proto, že to beru pozitivně, vyznívá, že se nestarám? nemáš představu, vůbec. chodíme na ušní, měsíčně na foniatrii. na EEG. a přesto to beru pozitivně. ale máš pravdu, asi se málo starám. měla bych dramatizovat a malovat čerta na zeď. a představ si, všechno to stíhám. a přesto se i malá cítí v pohodě. že by pozitivní přístup?