Nevidím rozdíl mezi výchovou dcer a synů. Pro mě hodně inspirativní jsou pořady Supernanny s Jo Frost (možno vidět na youtube). Samozřejmě je to hodně o nezvladatelných dětech, což naštěstí nemám, ale i tak se z toho dá vzít hodně, jak k dětem přistupovat. A je jasně vidět, že je to o tom správném nastavení - když rodič na dítě řve, řve dítě na rodiče, příliš náročný rodič může způsobit to, že se dítě stáhne, odcizí, naopak pokud jsou rodiče příliš měccí, submisivní a mají děti s určitou kombinací povahy, tak jsou potom dětmi doslova tyranizovány.

Takže já si z toho vzala, že s dětmi musím jednat klidně, ale jasně nastavit hranice, kdy znají důsledky porušení. Také je tam vidět, jak strašně moc znamená pro děti společně strávený čas a společná aktivita, a to i pro ty puberťáky. Často jsem třeba viděla, že se rodiče snažili věnovat mladším dětem a měli doma děti starší, které byly jakoby odstrčené, ale všechny bez výjimky pak říkaly, přál bych si trávit s mamkou/tátou víc času, ale chce to aktivitu, která je vhodná pro jejich věk.

Jinak konkrétní cíle vůbec nemám, ani si to přesně neumím představit, jako třeba, že musí vystudovat vysokou školu? Pro mě platí, pokud bude dítě spokojené a nesklouzně někam na šikmou plochu, prostě, aby to byl slušný a spokojený člověk, to bych byla moc ráda.