Mám 2 dcery, 14 a 8 let (a taky 2 syny).
Všechny děti vychovávám s láskou, chci, aby věděly, že jsem tu vždy pro ně a že nejdůležitější je oboustranná důvěra. Na druhou stranu jsem asi dost přísná a děti přesně vědí, kde a jak jsou nastavené hranice.
Mně v dětství chyběla chvála od rodičů. Zpětně vidím, že jsem byla i se sestrou velmi šikovné a bezproblémové dítě, jen nám to jaksi nikdo neřekl a taky nikdo neposlouchal naše názory. Dodnes se potýkáme obě s nedostatečným sebevědomím v určitých situacích.
Proto (když si to jen trošku zaslouží) své děti hodně chválím a podporuju. Nejtěžší je pro mě respektovat jejich názory a požadavky když vím, že s nima vnitřně nesouhlasím. To se učím postupně.
Kdysi dávno jsem četla, že "i matka je jenom člověk", to si opakuji např. když vím, že zbytečně křičím atd. Protože dokonalá být nemůžu.
Takže za mě: láska, chvála, respekt k dítěti, ale pevně stanovené hranice.
Teď o prázdninách u nás byla na pár dní spolužačka mé starší dcery a když odjížděla, tak mé dceři řekla, že jí mě závidí. Musím se přiznat, že je to pro mě velké vyznamenání.