Tentokrát anonymně, pod svým nickem si na toto téma netroufám ani v nejmenším, nicméně taky přispěju svou zkušeností.
Moje první láska byla slečna o 6 let starší, je to už víc než deset let co jsme spolu krátce chodily. Pro ni to byl jen experiment, pro mě skutečná zamilovanost se vším všudy a dodneška na to ráda vzpomínám. Po rozchodu jsme zůstaly kamarádky, staly se z nás nejlepší a nejbližší přítelkyně. Každá jsme si časem našla chlapa, odstěhovaly jsme se asi 200 km od sebe, ona je stále bezdětná, já mám děti dvě. Párkrát za rok se setkáme, posedíme u kafe nebo něčeho takového, přiznávám že často se stalo že jsme skončily u ní doma... Chlapa mám ráda, jsem s ním spokojená, vztah je fajn (i když to za ty roky taky hodněkrát zaskřípalo), ale myslím že ji jsem nepřestala nikdy opravdu milovat, před každým setkáním jsem nervózní jako před prvním rande a každá naše schůzka končí aspoň několika polibky...
Jak tu padlo - ano, střídala se u mě v životě období "na chlapy" a "na ženské". Častěji jsem tedy měla to ženské a poslední dobou se mě to zase drží, umocněno i tím, že právě dneska jsem měla s dotyčnou po delší době opět schůzku a ještě teď se mi z toho třesou ruce a srdce mi buší.
A druhá verze, která tu taky zazněla, u mě taktéž platí - když jdu po ulici, nerozlišuju chlapy a ženské, ale (samozřejmě s nadsázkou řečeno) líbí a nelíbí. S chutí ohlédnu jak pěkného muže, tak pěknou ženu. Pohlaví je mi fakt jedno, kdo se mi líbí, ten se mi prostě líbí, a zrovna tak jsem schopná i milovat a žít ve vztahu, jedno jestli s ním nebo s ní.