Vloni jsem uklízela v kabinetu a vypadly na mě fotky z jedné besedy před snad 8 lety u nás ve škole, měli jsme tenkrát celou velkou nástěnku věnovanou holokaustu.
Byla tam paní a vyprávěla dětem, jak chodila s dětmi na procházky na hřbitov a jednou už věděla, že mají v určitý den nastoupit do vlaku, tak si tam s dětmi hrála, jako že jsou v parku ve Stromovce...
Pak byla s dětmi rok v Terezíně, tam se narodilo třetí děťátko a nakonec je poslali do Osvětimi (manžel už byl mrtvý, zemřel v Terezíně), obě holčičky ještě nějakou dobu žily, neví jak dlouho, byla si jistá, že asi 2 měsíce, chlapeček batole jí byl odebrán hned po příjezdu, až po osvobození se dozvěděla jak skončil..., přežila jen ona, přišla ještě o rodiče, babičku, sestru a manželovi rodiče...

MMCH děti ani nedutaly a celé 2 hodiny poslouchaly, ani neměly hloupé otázky, jen jedna bezelstná otázka padla od hodného kluka, trochu méně chápavého: ,,Proč jste nesedla na první vlak a nejela domů,,?




„Když nacisté zavřeli komunisty, nepletl jsem se do toho, nebyl jsem přece komunista. Když brali sociální demokraty, držel jsem se stranou, nebyl jsem přece sociální demokrat. Když rozjeli hon na Židy, nebyla to moje věc, přeci nejsem žádný Žid. Když pronásledovali katolíky, díval jsem se pasivně, nebyl jsem přece katolík. KDYŽ SEBRALI MNE, NENAŠEL SE NIKDO, KDO BY MĚ BRÁNIL…“
slova Martina Niemöllera, německého protestantského teologa (1892 – 1984)

Vzpomínku zmrzlým dětem v Leningradu, utopeným námořníkům v zasažených ponorkách, těhotným maminkám v rozbombardovaných Drážďaněch, rudoarmějcům zastřelených poslední den války, prostě všem padlým za II.světové války...