Myslím si, že to nejde.

Banaopak si myslím, že člověk nějak „cítí“, že už se blíží jeho odchod, ale těm okolo to už nemůže říct. Myslím si, že to nějak „ví“, ale neví, jak to říct těm nejbližším.

Tohle se mi přehrává v hlavě mockrát.
Maminka zemřela v nemocnici, nikdo jsme tam za ní nechodili kromě taťky, protože ležela na infekčním a my každým dnem mysleli, že ji přeloží na jiné oddělení. Na tom infekčním byly všude cedule, že vstup na vlastní nebezpečí atd. atd…Celý svůj život si budu vyčítat, že jsem tam za ní nešla. Kdybych věděla, že se už nevrátí, šla bych za ní i na minové pole, abych ji ještě před ochodem mohla vidět a rozloučit se s ní. Ale co naplat. To už se nikdy nevrátí.

Jenom jsem s ní krátce mluvila před tím, než ji odvezli a zpětně mi došlo, jak moc mi chtěla říct, že už tu nebude, že už se nevrátí….