Ahoj Jitys, pamatuješ si to dobře. Manžel nejdříve říkal, že má krizi středního věku, abych to nebrala osobně, potom se z toho vyklubala milenka. Nechci to znovu všechno rozebírat, přijde mi to jako dost obvyklý scénář. Problém je v tom, že jsme neměli žádné problémy, nic, z čeho by mohly děti vycítit, že je něco v nepořádku. Navíc táta se stále chová, jako by se nic nestalo - chodí sem často, usmívá se, tváří se spokojeně a mile, dětem vypráví, jak to u něj mají hezky zařízené, atd. Občas mě i obejme a dá mi pusu (v tom se mu snažím zabránit, není mi to příjemné). To všechno v dětech vyvolává zmatek, mají pocit, že kdybych chtěla (= odpustila mu), může být všechno jako dřív. Ale tak to není, bohužel. O žádné odpuštění nestojí, naopak, cítí se teď jako král, je v tomto uspořádání spokojený. Popel na hlavu si nesype, podle něj bych měla přijmout fakt, že se rozhodl pro takovéto uspořádání a říct to dětem tak, aby mu to přáli. Někdy si myslím, že se zbláznil. Když syn plakal, přesvědčoval ho, že vlastně to teď bude mnohem lepší. Syn chvíli poslouchal a potom mu řekl: Ne, tati, nebude to lepší. Nechci žádnej krásnej pokojíček u tebe doma, chci mít normální domov. Nikdy to nebude lepší PRO NÁS, vždycky jenom pro tebe.
A manžel se urazil, že děti proti němu navádím. To není pravda a hlavně neví, co chce. Když jsem dětem řekla, že to, co cítí, je v pořádku, protože JE to těžké, a že chápu, proč je to těžké, koneckonců i pro mě je to všechno těžké, ale že se budeme společně snažit, abychom to dokázali všechno zvládnout, že se říká spousta moudrých rčení jako např. "co tě nezlomí, to tě posílí" a my se přece zlomit nenecháme, apod., řekne mi na to manžel, že s dětma manipuluju. Tak já nevím, možná to opravdu neumím. Nikdo mě nenaučil, jak se mám chovat, když mi puká srdce nad bolestí mých dětí, se kterou nemůžu nic udělat.