Diskuse se tu průběžně na toto téma vyskytuje a já přispěju jen tím, co vždy.
Já jsem jako dítě taky hodně lhala, fakt dost. Vyrostl ze mě normální slušný člověk, co nekrade, nekouří, nepije, vystudoval vysokou školu, má muže, dítě atd.
takže to proboha nehroťte, podle mě to prostě k určitému vývojovému stupni patří.

Já třeba, jako to dítě, jsem také ani při konfrontaci "s jasnými" důkazy nepřiznala, že jsem lhala. Naopak jsem byla velmi nešťastná, že mi nevěří. Já nevím, jak to psychologicky vysvětlit. Je opravdu tak strašně důležité, kdo tu věc vzal, když už se našla? Proč se v tom pitvat? Já sice chápu, že chcete dítě vychovat, že se nelže, ale ono mu to časem docvakne samo. Děti se nejvíc učí socializací a nápodobou, prostě když mu opakovaně na příkladu ukážeš, že něco provedeš a přiznáš se a napravíš to a nikdo z toho nebude dělat trágu, tak to přijme za své. Já prostě, se svými zkušenostmi z vlastního dětství, rozhodně jako rodič nebudu vůči svému dítěti dělat detektiva Colomba a usvědčovat ho ze lži. Osobně si myslím, že si spíš vysníme (v tomto věku, u puberťáka už to bude asi o něčem jiném) nějakou postavičku nebo skřítka, a zkusíme společně napravit, co ten skřítek provedl. Tj. odnesl-li skřítek nějakou věc (ačkoli mě jako rodiči bude jasné, že to bylo dítě), tak tu věc musíme společně hledat a budeme spolu přemýšlet, kam ji asi mohl dát. Samozřejmě, ať si každý rodič postupuje, jak chce, někomu tohle může připadat jako nevýchovné, ale já vycházím ze svých osobních zkušeností, byť je pravda, že si to pamatuju už celkem mlhavě.