Buď smutná, jak dlouho potřebuješ. Okolí je třeba taky smutné, jen ten smutek prožívá jinak. Mně se zhroutil svět, když mi umřel můj milovaný děda. Neměla jsem ani sílu se s kýmkoli vidět, rodina se sešla a truchlila, zařizovala pohřeb a já několik dní brečela doma. Na pohřbu rodina brečela, já ne, protože jsem v sobě měla tolik Neurolů, že moje největší starost byla to, jestli mi sluší sluneční brýle. Prášky ze mě vyprchaly na smuteční hostině, která už byla takřka veselá a moje slzy se opět válely v talíři s bramborovým salátem. Svět je divnej, truchli, jak potřebuješ. A upřímnou soustrast