Je to o povaze. Na konci srpna mi umřel táta a bych se přiznala víc jsem brečela když jsem se dozvěděla jeho smrtelnou diagnózu než když zemřel. Mamka se totiž zhroutila a jelikož jsem jedináček nezbylo mi nic jinýho než se vzchopit a zařídit vše sama od "odvozu" pohřební služby přes pohřeb a úřady, mamce sehnat neschopenku a uklidňující léky, rozvozit parte, vrátit pomůcky na charitu, vlastně celý týden jsem jen lítala... mamka truchlila já lítala a scháněla, když to tak blbě na píšu na smutek nebyl čas a večer jsem padala únavou na hubu... prakticky poprvé jsem si pobrečela až 2 dny po pohřbu!!!! A od té doby je mi někdy smutno, ale nebrečím pro tátu jsme udělaly vše co jsme mohli a pomoci mu nebylo, bohužel to je život... Mamka pořád brečí a myslí si jak jsem tvrdá že já ne, ale ono to tak jednoduché není. Já prostě cítím že duše táty je se mnou mám tu fotku, zapaluji mu svíčku, nosím květiny, povídám si s ním... prostě jako by tu byl... navíc co umřel dějí se mi zvláštní věci které se táty vždy nějak týkaly, přijde mi to jako by si ze mě dělal legraci... nebrečím prostě cítím že tu se mnou je, zatímco mamka pláče, protože ta to cítí že je prostě pryč...