kreditko

jinak, mě umřel manžel na začátku srpna. Teď už je to lepší nebo se mi to aspoň tak zdálo, ale jsou dny, kdy nebrečím a jakž takž normálně se bavím, směju se.. a pak jsou dny jako dneska, kdy mi na obědě učitelka přišla říct upřímnou soustrast, já jsem se zvedla, vyhodila oběd i s talířem do zbytků a šla brečet ven. jen aby mě nikdo neviděl..
nevím, každý má právo smutnit jak dlouho chce. mě přijde horší, když za tebou někdo přijde a řekne: jak se tomu vtipu můžeš smát, když jsi nedávno pochovala manžela? nevím, je den, kdy můžu, je den kdy nemůžu..

každý má právo truchli, jak dlouho chce a hlavně jakým způsobem chce (takže, když se směju a neřvu od rána do večera, nezanmená to, že mi přece nechybí)