Ale ještě jsem chtěla dodat, že každý truchlí po svém, někdo více viditelně, někdo méně a někdo se s tím smiřuje jakožto se součástí života. Podstatné je, aby pro sebe tyhle skupiny měly pochopení a neobviňovaly se vzájemně buď z necitelnosti nebo naopak z hysterie. Pocity po ztrátě někoho blízkého se navíc mohou dost odlišovat podle okolností, jsou chvíle, kdy člověk pro samé zařizování nemá vlastně ani čas na svoje pocity, případně po dlouhodobé nemoci, kdy se člověku de facto uleví a zemřelému to v dobrém slova smyslu přeje, že už má klid.