Kreditko, já tohle úplně chápu.
Když jeden můj velmi blízký člověk onemocněl a uvědomila jsem si, že zemře, bylo to doslova jako rána, asi týden jsem byla úplně mimo a jen jsem brečela a brečela, pak se mi to v hlavě všechno přehodilo do jakési jiné dimenze, pochopila jsem, že život se mi posunul jinam, nějak jsem to zkrátka zpracovala, vytruchlila se, a pak, když to opravdu nastalo, už jsem nemohla brečet. Všichni kolem mě brečeli a já jsem cítila, že to mám uzavřené a jsem už jinde, sice s nostalgií vzpomínám, ale ten pocit absolutního zoufalství už prostě necítím.
Nevím, jestli je to srozumitelné, ale prostě velmi dobře si umím představit, že tohle každý prožívá po svém.