Já jsem lhala, protože rodiče každou prkotinu brali moc vážně. A mě i náznak "vychovávání" odpuzoval. Tak jsem lhala, zatajovala, dokud jsem si nenašla svého současného manžela. Ale svým rodičům často věci zamlčuji i dnes (např nevěděli, že jsem rok bez práce, nové místo jsem jim oznámila jako hotovku). Jinak s nimi de facto bydlíme a máme skvělé vztahy. Jen se jim od mala nemusím moc svěřovat. Vím sama i bez nich, co je správné a co ne.
Ve vlastní výchově si dovolím sem tam nad prohřešky dětí mávnout rukou a u syna (16) se výchova asi povedla. U dcery (8) uvidíme, je strochu složitější (nelže , ale je trochu potvora bez empatie )