Je to tak, rtaky jsem ako dítě neprojevovala navenek velkou lítost ani nad ztrátou 21 letého bratrance, kterého jsem měla moc ráda, prostě truchlím vnitřně. Dneska jsem se stavila v kvěžinářství a koupila kytici chrysantém dala jsem je k tátově fotce zapálila svíčku a jen tak pokecala "s fotkou" Hodně mě to posiluje. Pamatuju jak jedna věřící sousedka minimálně navenek nesla dobře těžkou nemoc svého dítěte.. uzdravilo se, ale po čase se nám svěřila že víra v boha ji dala velkou sílu a ta víra ji hnala kupředu... nikdy jsem tomu nerozumněla, až teď kdy táta zemřel... víra v to že jeho duše je s námi mě prostě drží nad vodou...