Já plně chápu - měla jsem na pokoji dokonce vietnamku, neuměla česky (kromě fráze: "nemim česky"), a třikrát denně jí nosil manžel nebo syn jakousi jejich baštu, protože jídlo v porodnici nejedla. Ty jejich mističky s rýží a něčím k tomu páchly jako zkažené vnitřnosti. Vydržela jsem statečně tři dny, pak jsem byla vděčná za samotu. Ten puch si fakt pamatuju už několik let, každý, kdo vkročil do pokoje, se na prahu zarazil a se znechuceným výrazem zadržoval dech.

Ségra zase chytla madam, která telefonovala asi 10hodin denně, všem tetičkám, sourozencům, kamarádkám... popisovala celý porod od začátku do konce, každému hezky zvlášť - taky ségra prchala na "samotku", protože měla hrozivé nutkání narvat oné madam mobil až někam.