Asi půjdu proti proudu, ale s klasifikací domácího násilí jako takového mám docela problém. Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že i na osobě, která setrvává v dlouhodobém soužití s násilníkem je něco patologickýho a nezdravýho.
Moje máti žila s chlapem, který mne nejen velice hnusným způsobem mlátil, ale daleko horší byl psychický teror - ale matka se rozhodla od něj odejít teprve, když se to začalo osobně dotýkat jí samotné. V tom, jak se choval vůči mně měl její tichý souhlas. Teprve když mne v mých patnácti málem zabil a chtěl napadnout i ji, tak pochopila, že je něco špatně, protože by JÍ mohl ublížit. Chápu, že košile je bližší než kabát, mně ráda neměla, na tom jí nesešlo, ale když i někdo jako moje matka pochopí, že žít s agresorem je špatně, myslím, že to musí pochopit úplně každej.
Takže mediaci bych třeba nedoporučila, ale podle mne patří násilník do basy a obět do péče psychiatra - ale ani ne tak kvůli následkům, jako kvůli chybnýmu software.