Pravice je dodnes v Česku vnímána jako orientace pro elity, úspěšné a bohaté, popřípadě vzdělané a podnikavé voliče. Není vyloučeno, a prezidentská kampaň to v mnohém potvrdila, že existuje část voličů pravice, kteří jí volí především ze sociálně-stavovských důvodů, nikoliv ale jako projev příslušnosti (a odtud vyplývajících zájmů) ale spíše jako vyjádření nároku na určitý sociální status, touhy „být jako oni“ či nebýt tím kým jsem (přece nejsem socka).

Pravice je ale do značné míry volbou lidí s vyššími příjmy, kteří mají pocit, že ke spokojenému životu nepotřebují nic jiného než svůj vlastní úspěch, pro který má pravice být schopná utvářet podmínky, zatímco levice jejich šance „nivelizuje“.

Osobní úspěch samozřejmě vede k utvrzení představy o tom, že systém funguje pro všechny stejně a je v zásadě dobrý. Vede ale i k pocitu, že jednotlivec je alfou a omegou a že jeho úspěch nezávisí na ostatní společnosti a jejím blahu.

Tato ideologie narušuje vazby solidarity, na kterých stojí každá společnost a představuje v důsledcích sázku na to nejhorší, na pomalý rozklad společnosti ve prospěch predátorství. Problémem je, že tzv. „nová pravice“ v posledních 40 letech všude po světě prosazuje politiky, které vedou k tomu, že prakticky bohatnou jenom ti nejbohatší, zatímco všichni ostatní postupně chudnou. Minulá koalice se k tomuto trendu přihlásila.

Volit levici a veřejně vyjadřovat levici podporu či dokonce zpochybňovat spravedlivost, adekvátnost a vůbec udržitelnost dnešního systému, bylo v Česku a dodnes v jistém smyslu je otázka osobní odvahy a může vést někde i ke stigmatizaci. Levice je něco očerněného minulostí, nebo něčím pro socky, pro chudáky, co neumí využít svůj potenciál, protože jsou prostě líní a nemyslí tržně, popř. platformou pro osobní realizací podivných „intošů“.

Levice je pořád agentem „návratu komunismu“ a „ohrožením demokracie“, popřípadě nositelem názorů a politik, které nutně přivedou zemi do ekonomické katastrofy.

Kolem levice se kumulují negativní pojmy jako „puč“ (např. v ÚSTR nebo Zemanův puč), před levicí se musí „varovat“ a z levice je nutné mít „strach“.

Levicová většina je prostě něco čemu se musí zabránit, protože tím by došlo ke konci demokracie. Ta v ČR stojí jenom na existenci silné pravice, která jediná znamená svobodu. I tady se objevuje znovu a znovu paradox defektní demokracie – k její obraně dochází v podstatě popíráním demokracie jako systému střídání u moci a hledání tvůrčí rovnováhy mezi levicí a pravicí ve prospěch celku.
- See more at: http://blisty.cz/art/70042.html#sthash.DwOK4vjd.dpuf