"Takže v Československu za události po r. 1948 nemohl j e n Gottwald a tehdejší KSČ, ale stejnou měrou taky Beneš?"

On ale Beneš za únor 1948 velkou měrou opravdu mohl. On v čtyřicátém pátém neotevřel dveře Sovětům nuceně, ale dobrovolně. Beneš záhy po vypuknutí války dospěl k závěru, že garancí stability Československa je maximální omezení počtu Němců, později jejich plošné vysídlení. Za garanta vysídlení pokládal Sovětský svaz (který měl s takovýmto plošným přesídlováním zkušenosti, a od něhož také Beneš čerpal inspiraci).
Dále, za nástroj hospodářské prosperity pokládal centrálně řízenou ekonomiku (poučení mj. opět i ze SSSR, ale i z Německa), a v rámci toho i omezení politické soutěže. U Beneše nešlo jen o únor 1948, šlo o celé jeho vládnutí 1945-1948, k čemuž politicky dozrával již několik let předtím. Byl to Beneš, kdo vědomě pomohl instalovat Gottwalda, Stalinovi přišlo nastolení komunistů v Československu samozřejmě vhod, ale předtím spadalo mnohem spíš do skupiny zemí jako je Finsko, Rakousko či Řecko, kde neprosazoval komunismus za každou cenu; mnohem méně patřilo Československo do skupiny jako Polsko, Německo (to zvlášť, aspoň kus - a cesta vedla přes Polsko), nebo Rumunsko. Ani Gottwaldovo postavení v Moskvě po většinu války nesvědčilo zrovna o tom, že je koněm, na něhož Kreml sází.

Beneš byl ideologicky umírněný levicový nacionalista. Beneš se vyznal se dobře v mezinárodní politice, ale víc v té z přelomu 19. a 20. století. V podstatě totalitních politických systémů, které přineslo 20. století, se neorientoval. Nacisty pokládal v prvé řadě za německé nacionalisty, ruské komunisty pak zase v prvé řadě za Slovany. Nedocházela mu souvislost represivního totalitního aparátu s politickým a ekonomickým uspořádáním. Myslel si, že je možné zavést, řečeno s nadsázkou, půl komunismu (jakoby to prospěšné) bez té druhé půlky.

Masaryk byl narozením mnohem víc člověkem 19. století, ale podstatě a významu demokracie rozuměl mnohem lépe - to bylo vidět na jeho obraně Hilsnera nebo politicky persekuovaných jihoslovanských studentů, ale i na jeho postoji vůči domácím Němcům.