taky musím reagovat na příspěvek slečny Jitky.
Můj mladší syn je plně kojený (starší bohužel byl odstaven velmi brzy) a jak jsem zjistila, z lahvičky ani pořádně pít neumí. Nemám potřebu ho to učit, protože kojení z prsu a z lahvičky je rozdílné, dítě si na lahvičku může zvyknout a u prsu pak stagnuje. Snažím se plánovat si cesty tak, abych se trefila do mezery mezi kojením, avšak před vánocemi se mi asi dvakrát přihodilo, že se hlad dostavil dříve a nebylo zbytí. Nebyl to pro mne až tak báječný zážitek a snažila jsem se najít v nákupním centru koutek, kde bych mohla syna nakmit. Ale ouha, kromě přetopeného přebalovacího koutku se záchodem v místnosti a frontou přede dveřmi ,jsem nenašla adekvátní místo. Synův řev mě donutil uchýlit se do odlehlé části restaurace, kde jsem se snažila svou činnost provést nepozorovaně a všelijak se maskovat. Napadlo mě přitom, že snad alespoň obchodní domy, větší restaurace atd. by mohly k dětskému koutku připojit i oddělenou a klidnou místnůstku, kde lze dítě nakojit, aniž bych tím pohoršovala útlocitnější kolemjdoucí a přiznám se, musela překonávat i svůj ostych. Tohle není chyba a exhibicionismus nás, maminek, ale především chyba společenská, která kojení bere jako něco tabu a zároveň není alespoň někde zřízen prostor, kde by se kojení mohlo provést.
A ještě jeden postřeh - když člověk brázdí Prahu s hlubokým kočárkem, plně si uvědomí, jak velmi málo bezbariérových přístupů je vybudováno, jak těžké je "nalodit" se do většiny dopravních prostředků, zdolávat výkopy a obrubníky. My, maminky, z toho za nějaký ten rok vyrosteme, ale je mi líto invalidních spoluobčanů, kteří tento úděl nesou doživotně.