Ano, já nechápu, že někdo může být šťastný, když hodí do totální depky svoje dítě. Já chápu, že se člověk zamiluje jinde, chápu, že hormony jsou mrcha. Ale - není mi 15, abych snad nedokázala zapojit rozum.

Ano, myslím si, že mám-li malé dítě (nebo 3), tak sice mám právo být wow zamilovaná (zvlášť, pokud jsem to nikdy nezažila, jsem na mateřský nepřetržitě už 7 let, muž mě bere už taky víc jako mámu než jako partnerku a najednou se objeví někdo, kdo ve mě zase vidí ŽENU, že... - to jsou ty samý řeči, jako 40ti letý chlap, když ho zblbne 25nebo30tka, která mu vlastně vůbec nerozumí), ale NEMÁM právo jít za tím "štěstím" bezhlavě.

JESTLI JE TO OPRAVDU MUŽ MÉHO ŽIVOTA (může být, to nikomu nevymlouvám), TAK NA TO ŠTĚSTÍ MÁME CELÝ ŽIVOT A ZA ROK MI NEUTEČE. A já tedy můžu v klidu připravit půdu na rozvod, připravit děti na novou situaci, aby pak vše proběhlo s co nejmenšími ztrátami. Ale ze dne na den se trhnout a spálit mosty?