Ještě jak tu píšete o té psychiatrické léčebně....já o tom uvažovala v určitým chvílích taky u svojí maminky, protože se mi svěřila, že opravdu měla ataku deprese - nemožnost se nadechnout, pocit stlačenosti na prsou, pláč apodobně....jenomže když jsem jenom pípla něco o doktorovi, tak to odmítla velice tvrdě, razantně a rázem byla zase nohama na zemi.

Pak jsem se dočetla v jejich deníčcích, že takovou akutní jakoby ataku či jak to říct té deprese měla několikrát, všechno si zapisovala - tolik rozumu přitom měla, že dokázala vše jasně pojmenovat a vlastně se diagnostikovat sama - podle různých článků o depresi apodobně, že to na ni opravdu pasuje - napsala "poznávám se pravýma očima".

Ale nesnesla ani zmínečku o psychiatrovi nebo nějakém léčení.....myslím právě, že měla opravdu tu klinickou depresi - nejenom podle všech objektivních příznaků, které sama na sobě pozorovala a dokázala pojmenovat. Jenomže sama s tím nic dělat nehodala....

Tchýni bych se něco takového v životě neodvážila navrhnout.....ta by mě hnala, až bych se divila. Jenomže ona ať se potom nediví, že už k ní nikdo z nás nevkročí, když mi do telefonu prohlásila, jak mě nesnáší a jsem nemožná - po 16 letech manželství s jejím synem. K takovému člověku mám strach přijít na oči. Když si pomyslím, jak já naivka jsem si myslela, že jí budu takovou oporou ve stáří (je jí 82), chodila za ní x-let s kytičkou, abych jí vyjádřila úctu...a ona mě pomyslně smete jak smetí ze schodů..... Člověk se fakt nestačí divit.