Zemřela asi před rokem a půl, bylo to hrozně zvláštní a do smrti si budu vyčítat, že jsem měla udělat něco jinak, že jsem se o ni měla daleko více zajímat, chodit za ní (bez děcek - prostě aby se vypovídala atd.).

Jako matka s dcerou jsme měli moc hezký vztah, byly jsme jak dvě nejlepší kamarádky. A po její smrti jsem nikoho takového dosud nepotkala jako byla ona. Jako jediná z celé rodiny k nám pořád chodila, pomáhala se školkou vyzvedávat, v létě navymýšlela program atd....opravdu se mým klukům věnovala, dokud byli malí.

Prostě dostala nějakou infekci, byla hospitalizovaná, dávali jí kapačky a do týdne ji selhalo srdíčko a zemřela. Protože byla na infekčním, kde všude byly cedule jak hrom, aby si lidi rozmysleli, jestli tam půjdou a zákazy vstupu atd., tak jsem ani do nemocnice za ní nešla (chodil za ní jenom můj 86letý taťka). Pořád jsme mysleli, že ji přeloží na jiné oddělení (našli jí něco v močových cestách), tak že bude na urologii, ale pořád zůstávala na tom infekčním. Nic moc jsme se nedozvěděli, doktoři nám nic bližšího nedovedli říct. Nešla jsem za ní, nepohladila, nerozloučila jsem se s ní a do smrti mě to bude mrzet a bolet....

Teď jsem zůstala úplně sama, nemám jedinou kamarádku. Zůstaly mi po ní jenom takové zápisky, deníčky, které si celý život psala, je to krásné, měla básnický talent a smysl pro krásu, byla opravdu obdivuhodná a řekla bych i ve svém životě dost nedoceněná....

Proto říkám - využít času, pak už je pozdě...