Nepoznal jsem moc lidí, co by žili "postaru", ale pár ano. Nejvíc asi pána, kterému komunisti nakonec nechali jeho 16 ha. Pracoval tam celý život jako sedlák. Nepočítám padesátá léta, kdy musel plnit dodávky záměrně nastavené tak, aby se nedaly splnit - plnil společně s dvěma bratry, ale neměli čas se ani oženit, jeden z bratrů se tam doslova a do písmeme udřel.

Ale tenhle dotyčný, nejstarší, který statek nakonec zdědil, tam dělal (se ženou, dvěma dcerami a synem) - do konce 80. let s koňmi, teprv pak se starým zetorem - měli vždy do deseti kusů hovězího dobytka, obilí, brambory (na sklizeň brambor později najímali lidi), vojtěšku a trávu na seno. Většinu dělali ručně, resp. nožně (sýpka na patře, dostupná po schodech, později prastarý fukar, atd.). Ale taky domácí strava.

Pán se do 75 cítil jako jura, dělal cokoli, co dělal celý život, včetně vynášení 50kg pytlů na sýpku. Pak mu odešly kolena, nejdřív jedno, pak druhé, ale jinak by fyzicky vcelku OK ještě v pětaosmdesáti, včetně srdce.

Druhý, kovář, v témže věku měl jediný problém, "klepra", jak se lidově říká - třas v rukou - no, z kovařiny. Jinak na to, že dělal celý život fyzicky celkem náročnou práci (k tomu denní starost o záhumenek) - a byl postavou docela sušinka (tak 165 cm, víc ne, štíhlý až hubený) - nechal řemesla definitivně až v pětaosmdesáti.