Zkus se zamyslet, zda se jí nesnažíš vnutit tvoji představu o jejím štěstí. Jestliže říká, že je tak spokojená, proč jí to nevěříš? Někdy je problém, že prostě nesouhlasíme s něčím životním stylem, je nám cizí, nedovedeme si představit, že bychom něco takového dopustili ve svém životě, a tak se s tím nesmíříme ani u někoho blízkého. Máme pocit, že "naše maminka" by takhle žít neměla. Ale to je stejná cesta do pekel, jako vnucovat svůj životní styl svému dospělému dítěti.
Nepomohlo by, kdybys ji prostě respektovala, kdyby se každý váš rozhovor netočil kolem toho, že nenaplňuje tvoje očekávání?

Nelze samozřejmě vyloučit, že jde například o začínajícího alzheimera, který by šel kupříkladu zmírnit a zpomalit léky, ale je pravděpodobné, že se jedná o změnu, která souvisí s nastupujícím stářím a které se nelze zcela vyhnout. Myslím, že smířit se s tím, je dobrý krok k zachování slušných vztahů; je také možné, že když přestaneš tlačit na pilu, přestane se maminka tak vehementně obhajovat a časem se otevře nějaké pomoci, která by jí prospěla (a která se může velmi lišit od toho, jak si ji představuješ ty).