Pikolko,

díky za tvoje další upřesnění a jak to s tvou maminkou je. Líbí se mi tvůj styl příspěvků, je z nich cítit tvoje empatie a vnímavost vůči mamince.

Myslím si však, že v současné době s maminkou moc nenaděláš….

Podle mě však bude takovým „prubířským kamenem“ vašeho vztahu to, až se ti narodí děti (jestli tedy je plánuješ…) – to se svět obrátí vzhůru nohama, věř tomu a zejména tvůj dosavadní styl života budeš muset přizpůsobit dítěti (dětem)….osobně já předtím, než sama jsem měla děti, tak jsem si tak velkou změnu nepředstavovala – ale i tohle je dost individuální.
Zaprvé – ty sama nebudeš mít aspoň ze začátku na maminku tolik času jako doposud a hlavně – nebudeš mít čas se tím jejím stylem života pořád zabývat (sama v sobě to řešit)….péče o mimčo je náročná, i když je hodné a spavé – můžu potvrdit.

Máš nějaké sourozence??
Máš se s kým podělit o tvou starost o maminku??
Ona je rozvedená nebo je vdova??
Kolik je mamince let?? To taky hraje dost roli…

Píšeš, že už dávno počítáš s tím, že někdy v budoucnu bys přestěhovala maminku blíž sobě….jestli ti mohu radit, s tímto moc nepočítej, starší lidé nejraději zůstávají tam, kde jsou zvyklí a málokdo je ochotný ke změně bydliště ve vyšším (neřku-li úplně vysokém) věku….

Psala jsem, že před 2 lety mi zemřela maminka (měla 73). Zůstal otec, který bude mít 86 let a bydlí naprosto sám v obrovské vile s ještě větší zahradou, kde jsme s bráchou vyrůstali. Jenomže já i brácha (ten bydlí 200 km pryč) jsme si už dávno dávno vybudovali svoje vlastní životy, máme své vlastní rodiny a co teď s tatínkem?? Ani zmínka o tom, že by šel do menšího, varianta „přestěhovat si ho k sobě“ nebo aspoň blíž je naprosto bez šance. On zůstane bydlet až do konce života v té velké vile, kterou postavil, nikam nepůjde. Já za ním jezdím, vozím mu zamražené jídlo, vyperu, vyžehlím, tímto způsobem se o něj starám, ale jezdím k němu, on k nám niky.
Takže ohledně toho stěhování rodičů to taky není tak jednoduché a možná tvoje maminka bude chtít stále zůstat tam, kde je zvyklá….

Z toho celého mám stejně pocit, že nejlepší varianta je, smířit se s maminkou, jak to je a co říká a nepřemýšlet nad nějakými alzheimery, depresemi a psychiatry…..Třeba je OPRAVDU šťastná a spokojená tak, jak je. A výborné, že má pejska. Moje maminka k domácím zvířatům neměla absolutně žádný vztah, nesměla jsem mít doma ani kotě jako malá holka, takže buď ráda, že tvoje maminka má společníka, opravdu.