Tak ono jde tak trochu o to, co si kdo představuje pod pojmem "šťastný", případně "spokojený".
Pro někoho, kdo žije v představě, že být šťastný, nutně znamená alespoň čas od času si přivodit stav rozjásanosti, může být nepochopitelné, že pro někoho jiného je to nepřirozený stav duše.
Být spokojený taky nutně nemusí znamenat potřebu společnosti v tom smyslu sdílení, počínaje "kafíčkováním" a lozením spolku bab po hradech konče.

Poměrně dost lidí se sami se sebou buď nudí, to v lepším případě, v tom horším sami sebe dokonce nemůžou ani vystát, takže mají potřebu neustále vyhledávat někoho, s kým se o tu svou otravnost podělí, nebo ji alespoň společně rozptýlí.

Takoví lidé existují a jsou všeobecně považováni za divné a někdy i podezřelé. Neznamená to, že jsou nešťastní, jen mají jiné potřeby a jinak se vymezují vůči okolí.
Pokud není důvod k vážným obavám o zdraví, bylo by dobré se zamyslet i nad tím, že někdo to jen "má jinak" a nepřeje si být obtěžován všeobecným pojetím štěstí a spokojenosti.