Já se musím přiznat, že tomu "doufání, že se to zlomí" moc nerozumím. Ono se samo nic nezlomí, podle mě. Ale já jsem v tomhle jiná, sobecká? Nevím... Ale kojení beru jako "jídlo" a to u nás jede podle nás, rodičů. Netolerovala bych třeba pobíhání po bytě při jídle, netoleruju ani buzení několikrát za noc a dožadování se kojení. Pohladím, dám dudlíka a dobrou. Nepoužívám kojení jako uklidňující prostředek, nenechávám Eminku lézt mi do výstřihu kdykoli se jí zalíbí. Kojím, když se já rozhodnu, že je čas. Ale to u nás tak funguje ve všem. Není to vojenský dril, to vůbec, ale rozhodujeme my, máma a táta a s dětma případně konzultujeme detaily.... Snad to píšu srozumitelně.
Ale to, prosím, neberte jako výtku nebo rejpání nebo něco podobnýho, jen jako zamyšlení starý, po klidu a hodných dětech toužící matky.