Dobrý den,
ráda bych se Vám svěřila se svým problémem, který mi dost znepříjemňuje život
a tímto Vás prosím o radu.

Žiju v jedné domácnosti se šedesátetiletou matkou, která se před čtyřmi lety rozvedla a zhruba od té od trpí vážnými problémy , které spočívají v tom, že trpí úzkostnými stavy (denně bezdůvodně pláče a nedokáže říci proč), silnou paranoiou (slyší podivné zvuky, má neustále pocit ohrožení, spiknutí) a sociální fobií. Nedokážu přesně říct, zda se její problémy objevily právě v době, kdy se rozváděla ("spouštěčem" mohla být i lehká dopravní nehoda pár let před rozvodem či tělesné změny spojené s přechodem), protože jsem s ní v té době nebydlela, každopádně rozvod s otcem jí dost poznamenal a od té doby se její stav zhoršuje.

V poslední době se navíc objevují problémy podobné stařecké demenci, např. zhoršená pamět, neschopnost souvislé řeči, problémy s hygienou, takže mám obavy jestli se nejedná o prvopočátky Alzheimerovy choroby

K psychiatrovi bohužel nechodí, protože si svou poruchu neuvědomuje a odmítá kamkoliv jít včetně těch lékařských prohlídek, které jsou v jejím věku vyloženě nutné (mamografie, vyšetření tlustého střeva). Navíc není schopná brát pravidelně žádné prášky, protože si myslí, že se doktoři spiknuli proti ní a chtějí jí léky uškodit (další projev její paranoi)a proto si myslím, že bude velice těžké ji přesvědčit k případné léčbě antidepresivy.

Život s ní je dost náročný, protože není schopna souvislejší řeči na nějaké téma, jen mě zahlcuje nesmyslnými dotazy ("neunesl tě někdo?" "slyšela jsi ten divný zvuk?" "kdo tu v noci byl?") a kvůli její zhoršující se paměti neustále někam zandavá svoje věci (včera například založila svoji penzi a pak tvrdila, že jí někdo okradl). Často bývá vzteklá a vyčítá mi nesmyslné věci, což se střídá se stavy úzkosti, kdy usedavě pláče a nebo je apatická a neustále opakuje, jak má zničený život. Když se někde jen chvilku zdržím, tak mi dokola volá, jestli se mi něco nestalo a v noci se chodí dívat, jestli jsem v pokoji a spím. Vážně přemýšlím o tom, že se od ní odstěhuji, protože je mi 26 a už bych si ráda zařídila svůj vlastní život, ale matka je na mě dost fixovaná a tak se bojím, aby neprovedla nějakou hloupost.

Ještě podotýkám, že téměř není možné ji něčím zabavit a nebo zvednout náladu, protože nemá žádné kamarádky, zájmy, nikam nechce chodit a
pomalu přestává mít zájem i o svoje vnoučata (sestřiny děti), které byly její jedinou radostí.

Prosím o pomoc ty, který s podobným člověkem také setkali, aby mi poradili, jak přimět k léčbě člověka, který si svou poruchu neuvědomuje a navíc odmítá spolupracovat.

Můžete mi rovněž zaslat poradit nějakého dobrého psychiatra z Prahy či okolí, který by mohl mé matce pomoci??
Bohužel jsem zatím potkala jen psychiatry, které byly "strojem na předepisování léků" ale scházel jim citlivý lidský přístup, který je v tomto případě nezbytný...

Předem děkuji za odpovědi
Iveta