Úloha nemá řešení. Za zhruba 18 let kdy se mě to týkalo jsem zjistil, že:
1) Takový člověk dokáže celkem bravurně oklamat i psychiatra, uvědomuje si odlišnost svého myšlení od myšlení těch, po nichž nikdo "nejde".
2) Nemá smysl takovému člověku vysvětlovat, že se mýlí. Vnímá to podobně, jako kdyby hajzlbába vysvětlovala pyrotechnikovi, že se nemá čeho bát.
3) Je třeba mít nějaké hranice, kdy s nemocným ještě spolupracujete a kdy už ne (tedy dát do dveří lepší zámek ano, ale visací zámky na okna již ne)
4) Je bezva, když se do péče zapojí víc lidí. Na jedny zdravé nervy je toho přespříliš
5) Nejvíc pomoci čekejte od náhody. U nás pomohl úraz spojený s delší hospitalizací. Vydupejte si ve špitále opakované vyšetření psychiatrem, zařiďte, aby se dověděl, že maminka se důsledně a záměrně vyhýbá lékařům všeho druhu, pokud bude mít nějaké problémy s ošetřujícím personálem, musí se o tom psychiatr dovědět ... Počítejte ale s tím, že někdo vás bude považovat za zlatokopku, která chce vlastní matku zašít ve cvokárně.
6) Snažte se nerozčilovat, byť je to strašně těžké. Vaše máti je zřejmě nemocná a tou nemocí neskutečně trpí, uvědomte si, že ona to prožívá, jako by se všechny její bludy opravdu děly.
7) Asi se to nedá vyléčit, ale dají se významně potlačit vnější projevy a vnitřní pocity toho nemocného. Když se konečně podařilo nasadit léčbu a překonalo se to počáteční období, kdy se to přechodně spíš zhorší, tak jsem najednou vedle sebe měl člověka o 30 let mladšího, s nímž bylo možné mluvit, který se najednou dokázal smát ...