"OK, uznávám, jsem sobec, co je bytostně přesvědčenej o tom, že pozornost a lásku není nutný ani správný někomu dávat nepřetržitě a i za cenu vlastního sebezapření."

Ano, je to monotematický.

Nebavíme se totiž o tom, že by se člověk nemohl bez dítěte ani uprdnout, o NEPŘETRŽITOSTI a SEBEZAPŘENÍ mluvíš pořád jen ty.

Před chvílí jsme mluvili o rozumném nastavení, že lze STŘÍDAT aktivity tak, aby to vyhovovalo jednou víc tomu a podruhé onomu, a říkala jsem, že to dává dost velkou devízu do budoucna pro další rodinný, partnerský a přátelský život toho člověka - že nemohu chtít, aby bylo po mém vždycky, ale mám plné právo chtít, aby bylo po mém aspoň někdy.

Vede to třeba k tomu, že když zrovna NENÍ po mém, tak NEJSEM ZPRUZENÁ (protože i zpruzenost je do dost velké míry vlastní volba), protože mě jednak těší, že má radost někdo, koho mám ráda, a druhak vím, že příště zase BUDE po mém a nerada bych se koukala na něčí zpruzený obličej.

Ale zatím to skoro vypadá, že bys střídala jen v případě, že by to zasahovalo do zájmů toho druhého, ale jak by došlo na tvé vlastní, tak bys střídat odmítla, protože proč bys dělala něco, co tě NEBA.

Ty tady zběsile polemizuješ sama se sebou, jako by OBČAS se někomu podřídit znamenalo totéž, jako podřídit se mu ZCELA a naprosto se vzdát vlastní osobnosti.

Ale obávám se, že to je jedna z podstatných věcí, která drží pohromadě PARTNERSTVÍ A RODINU - že "každý chvilku tahá pilku", a pokud by mi to někdo neposkytl, tak bych s ním ani jedno nechtěla sdílet.

Možná právě to je jeden z důvodů, proč se Tobě nedaří splnit si přání o rodině, i když po ní podle vlastních slov tak toužíš.