Já mám zkušenosti se vším, co popisuješ. Mám práci za minimální plat (po roce hledání a ještě ze známosti ), hypotéku a totální rekonstrukci nemovitosti (což je asi to jediné, co mne drží nad vodou, člůověk tvoří vlastníma rukama). V práci se po mně vozí vedení, za chvíli si nebudu moct dojít ani na wc (a to nepřehánim). Mám VŠ, práce v oboru není sehnatelná. Z pohovorů se mi dělá taky špatně (pokud mne vůbec pozvou). A když člověk vidí, jací lidé jsou u pohovorů . Navíc jsem kolikrát zjistila, že je to stejně jen habaďůra (místa již předem obsazená). Soukromý sektor jen propouští. Navíc mám sestru, která je v práci veleúspěšná a ještě se po mne vozí a doslova mne terotizuje (nařizuje mi co mám dělat, když to udělat nechci tak na mne ječí půl hodiny apod.). A když už tak, ty její rady stejně nepomáhaj. Už se dlouho připravuju na to, až jí pošlu do patřičných míst, ale zase by to mělo špatné důsledky v celé rodině.

K psychologovi jsem chodila, bylo to rozhodně lepší. jenže po roce už se zase dostávám do depky. Navíc záleží, jakého psychologa si vybereš. Byla jsem u jednoho šarlatnána, který akorát předepisoval prášky. Tohle chce ven, promluvit si o tom s nezaujatou osobou a najít konstruktivní řešení. Možná to nemusí být ani psycholog, ale rozhodně je lepší, protože je to cizí osoba, která ví (resp. by měla vědět) jak s lidmi jednat a ne je stáhnout hlouběji. Má na celou věc nezaujatý názor. Poodívej se např. na známý lékař a projdi si referenece.