Kudlo,

já tak nějak tuším, o čem Raduna píše, protože to vlastně taky znám. Akorát to neberu jako vysloveně negativum.

Muž vyrůstal v rodině, kde snad nikdy nebyl problém koupit si něco, co člověk potřebovat. Pro mnohé možná paradoxně, pro mě celkem pochopitelně, nepatří k těm, kdo by zbytečně rozhazoval, ale třeba na rozdíl ode mě uměl vždy peníze účelně užít, kdežto já škudlila, škudlila, abych si jednou naškudlila na něco, co jsem pak už nechtěla nebo mi pak najednou bylo líto za to utrácet. A naopak, když jsem se pak jednou ukecala k utrácení, tak jsem nebyla schopná se toho nabažit....ale to je vlastně jen na okraj.

Protože oba manželovi rodiče jsou vědci a i za minulého režimu byla jeho matka dost žádaná ve světě, tak měli spoustu známých i mezi cizinci, ale hlavně mezi poměrně širokou základnou vědců z různých oborů, ať už našich nebo těch zahraničních. S mnohými se rodiče manžela přátelili, vzájemně se navštěvovali, muž tak přišel k angličtině mnohem dřív, než většina našich vrstevníků. Dřív měl i počítač, protože mu ho mohla maminka dovézt z Japonska a i on sám zrovna tomuhle přikládá poměrně velkou váhu v tom, že se dostal tam, kam se dostal. V šestnácti už se dokázal programováním slušně uživit (papírově přes matku). No a protože vyrůstal mezi mnohými vědci, slyšel, o čem se baví, co řeší, tak i když sám se vědě věnuje jen velmi okrajově, nasměrovalo ho to a programuje hlavně pro potřeby vědců a lékařů. A protože je nejen hodně schopný, ale má navíc specifické zaměření a mohl začít o nějaký ten rok dříve (aniž někoho zneužil jen jako známost), má prostě proti konkurenci výhodu. Plus se díky rodičům dozvěděl o mnohých konferencích a dalších záležitostech, které člověka běžně potkají třeba až na VŠ, také o pár let dříve, ve 22 letech už na těch konferencích přednášel a ty kontakty na lidi z oboru se prostě nabalily. Nejde o nějaké využívání nebo dokonce zneužívání známostí. Jde o to, že když nějakého člověka znáš, tak on tě může nasměrovat dál už jen tím, co dělá, čemu se věnuje....

Tohle u nás doma nehrozilo. Ač máme všichni tři sourozenci VŠ, tak jsme si to svoje museli prostě najít sami. Brácha měl celkem jasno v oboru a ne že by v něm nebyl úspěšný. Jen mám pocit, že po tom, co firmu prodal, tak je najednou ztracen, protože v tom oboru už je trh zaplněn a jinde nemá, jak se chytit. Nežije si špatně, ale profesně mi přijde neuspokojený. Rád by zase něco budoval, ale nějak neví co...
Já jsem to k tomu svému vysněnému oboru vzala trochu oklikou přes další zájmy, vlastně pořád ještě profesně "rostu", ale co je mi platné, že během dvou let možná budu moct učit od MŠ až po SŠ, když nikde nezískám možnost ani předvést, že něco umím? Moc by mi bodlo, kdybych mohla k někomu známému jen na náslechy, ale cizího si učitelé moc do hodin pouštět nechtějí....
No a ségra, ta sama říká, že se minula i oborem, který sice vystudovala, ale nějak má pocit, že šel mimo ní (nic humanitního, kybernetika) a v práci se hledá pořád. Chvíli je zaměstnaná, chvíli na volné noze, pořád má pocit, že by její schopnosti mohly být využité lépe, ale víceméně se plácá na úrovni těch menších firmiček....navíc všichni bez jazyka, o angličtině jsme prvně slyšeli až po revoluci (já na konci ZŠ, oba sourozenci už po VŠ), nikde kolem nás nebyl nikdo, kdo by ji uměl.
Dneska sice angličtinu mají všichni, ale zase je rozdíl, když ji má někdo na mizerné úrovni mizerné základky, ze které nemá díky nedostatky financí úniku, a když někdo jede od školky s rodilými mluvčími a navštěvuje různé anglické školy atd., že jo....

Ale jak jsem psala, já to nevnímám až tak negativně, protože zase vidím to, že i když cesta má a mých sourozenců nebyla tak snadná, měli jsme všechny dveře otevřené víceméně nastejno a opravdu bylo jen na nás, kam jsme směřovali. Kde nás limitoval nedostatek financí, tam jsme prostě nešli, ale kdo ví, jestli kdybychom tam šli, bylo by to lepší než teď....
Muž se musel od mala prát s určitou závislostí zejména na matce, kterou sice odmítal, ale na druhou stranu svázanost jejich oborů jim nějaké velké odpoutání neumožňovala. Také se od něj čekalo, že půjde na VŠ, dokonce jednu dobu na konkrétní VŠ, myslím, že si mnohem obtížněji prosazoval vlastní cestu. A co vím, tak třeba spolužáci z gymplu, jejichž rodiče jsou lékaři, také automaticky volili tuto kariéru, i když na ni možná ani neměli nebo si nebyli jistí, že ji chtějí dělat, takže odhaduju, že tohle svázání s oborem rodičů nebude až tak vzácné, a obzvlášť u profesí, kde se očekává "slušný" příjem....