Ne, nepíšu přežila. Mohla jsi za těchto oklností něčeho dosáhnout, ne sedět na zadku a brečet, jaké jsi měla dětství. K čemu ti to pomůže? Ono to jde zpětně nějak změnit?

Au-pair pobyt mě v kariéře posunul velmi. Začala jsem tím, že jsem si tam ve volnu udělala PC kurz(r. 1999), naučila se jazyk, po návratu si udělala státnice - takže jsem se zdrávkou mohla jít dělat do soukromého sektoru, následně jsem změnila obor, kde jsem komunikovala pouze v angličtině. Když jsme začali s (tehdy) přítelem opravovat dům, odjela jsem znovu do UK vydělávala peníze(zatímco on makal na baráku) - jako ošetřovatelka žijící v rodině. Ušetřila jsem tam tolik, co bych si tady ve špitále neušetřila za pět let(protože tam jsem měla zdarma bydlení a stravu, nic jsem neprojela a plat několikrát vyšší - zase ale za nonstop zápřah). Všechno se tím odjezdem prostě změnilo k lepšímu, a to jsem odjížděla bez znalosti jazyka, se slovníkem v kapse a lístek na bus jsem si koupila za peníze, které jsem dostala v antikvariátu za své knížky.
Nikdy jsem neměla problém sehnat práci. Protože mám odbornou školu, praxi i nějaké dovednosti. Pravda, nejsem kariérista a nejsem ani z oborů, o kterých jsi psala ty - ale práce, které jsem dělala, mě bavily a ve všech jsem se naučila něco nového. Zdravotnictví, školství, sociální sféra. I na obchodním oddělení jsem dělala. Vzdělávám se vlastně pořád. A VŠ jsem dodělala teď, byť jen bakalářksý obor.
Dětství mi dalo ostré lokty. A naopak - znám mnoho lidí, co měli cestičku vyšlapanou moc hezky a spíše jim to ublížilo. Nejsou ani samostatní, ani extra schopní a už vůbec ne úspěšní a spokojení.