Ne slovně. Mám kamarády, co si nemohou vyskakovat, ale třeba na nějaký koníček pro své děti finance dohromady dají. Šetří jinde, nekupují zbytečnosti(ani sobě, ani dětem), ale ušetří na to, co považují za podstatné. Děti jsou aky o dost skromnější, ale nevypadají vůbec, že by nějak strádaly.
Naši ukrutně kouřili. Na to peníze byly vždycky. Otec dost pil. Jinak na nic nebylo. Ani na kroužky - kromě Sokola třeba. Ale nástroj, cizí jazyk nebo výtvarka na ZUŠ, to neexistovalo. Máma se s náma nechtěla nikam plahočit a taky nechtěli platit.
Tohle třeba myslím. My peníze na jednu stranu neměli, na druhou by se našly, kdyby naši měli jinak postavené priority. A k tomu ta otcova psychická podpora ve smyslu "stejně to nikdy nikam nedotáhneš". KYtaru mi k Vánocům slíbil, ale nedal mi jí a neřekl mi, že jí nekoupil. Koupila jsem si jí z brigády, starší a naučila se hrát sama.
Rodičovskou podporu si umím představit i tam, kde je peněz méně. A ve svém okolí jí i vidím.