Na jednu stranu souhlasím s Angreštem, že je lepší se bojovým sportům vyhnout úplně. Mám k boji bytostný odpor. Taky souhlasím s tím, že je dobré hledat příčinu, proč se dítě chová tak, jak se chová, to je fakt asi nejdůležitější.

Jenže pokud dítě k tomu ten vztah má, projevuje se agresivně, chce se bít, což někteří kluci mívají, mají jako vzory hrdiny bojových filmů, nebo třeba jen starší sourozence či kamarády, je lepší jim podle mne ukázat, co to obnáší, než se snažit je přeorientovat, což se stejně pravděpodobně nepovede.
Mám takovou zkušenost se synem. Do oddílu Ju-jutsu se přihlásil proto, že měl pocit, že je malý a potřebuje se ubránit těm velkým. Od mala se vždy nějakým způsobem dostal k bojovým filmům, ať jsem to zakazovala a nesnášela sebevíc. Šíleně ho to fascinovalo.
V oddíle se zklidnil a když viděl, co to dá práce a cvičení, dojít k tomu, co umí ti jeho "hrdinové", usoudil po dvou letech, že to není jeho cesta a skončil.
A opravdu jsem viděla, že tréninky spočívají ve cvičení, sebeovládání, agresi v žádném případě nepodporují, právě naopak.
Tohle období má za sebou s tlustou čárou, už ho ani neberou filmy s touto tématikou, zaměřil se jinam, řekla bych výš.
S odstupem času si myslím, že si tím potřeboval projít a vlastně jsem ráda, že si tím prošel v nižším věku a dnes (13) se věnuje úplně jiným věcem.

Z jiného pohledu - naše děti do šesti let nebyly schopné organizovaně dělat cokoliv a mají s tím problémy doposud. Takže v těch třech letech mi připadá nereálné téměř cokoliv. Ale jestli to kluk dá, nebála bych se, že mu to ublíží.

Jo a sporty jako fotbal a hokej jsou opravdu daleko agresivnější, hlavně emocionálně.