Realita je obvykle taková, že nevěřící žák nemusí absolvovat ranní mše (pokud jsou) a akce mimo výuku, ale je povinen se účastnit modliteb, které mohou být součástí hodin (někteří vyučující zahajují hodinu nebo den krátkou modlitbou) - nemusí ji odříkávat, ale podobně jako v kostele všichni stojí, i tady se vyžaduje, aby dítě stálo. Náboženská výchova je předmět jako každý jiný, tedy se předpokládá, že si dítě osvojí znalosti a nebude do výuky vstupovat názory typu "to je ale hloupost", i když předpokládám, že aspoň trochu osvícený pedagog by vzal i tento názor. Počítá se s tím, že dítě se třídou absolvuje povinné akce - někde to např. bývá povinná duchovní obnova, povinné zahájení školního roku při mši apod. Nikdo nikoho ovšem nenutí připravovat se ke vstupu do dané církve. Druhou věcí ovšem je, že jsou-li všechny děti věřící a prožívají něco, co jejich nevěřící spolužák ne, často to může působit určitým tlakem, nebo možná tahem??
Ať je jak je, tyto školy mají svou atmosféru - odlišnou od státních - nijak bych je nedémonizovala v oblasti působení na žáků (na podobné škole jsem kdysi dávno pár let učila a znám hodně rodičů, kteří tam děti měli či mají - neříkám, že jsou všichni spokojení, znám posuny směrem děti odjinud tam i děti odtud jinam). Pokud by měli rodiče námitky proti případnému křesťanskému směřování dítěte - řekla bych, že udělat mu v hlavě pořádek není zas tak obtížné... vyrůstala jsem v době, kdy se ve škole "věřilo" něčemu, o čem byl jen málokdo ve svém soukromí přesvědčen - a újmu to na nás nezanechalo, rozhodně ne v tom směru, že bychom zvažovali, zda to přeciš jenom není úžasné a výborné a hodné důvěry.