Přidat odpověď
Já jsem chodila takhle na křesťanskou střední. Nejsem nevěřící, ale absolutně s odporem k církvi. Chtěla jsem prostě vystudovat obor, proto jsem tam šla.
Je to ale trochu jiná situace, protože jako puberťák už jsem se uměla dobře vymezit, případně jsem věděla, že musím šlapat brázdu, vzhledem k tomu, na jaké škole jsem, i když si o tom myslím svoje. Jejich pravdy jsem nepřijímala, k tomu nikdy nedošlo, ale třecí plochy tam prostě byly. Všechno je to o lidech. Byly učitelky, který mě absolutně nebraly, a naopak učitelky náboženství, který měly rády můj odporující postoj, protože to rozhýbalo debaty. Spolužáci ve třídě byli absolutně skvělí, tam žádnej problém nikdy nebyl.
Ale jak říkám, byla jsem puberťák, tam je situace naprosto jiná.
Ptáš se, jestli dát dítě do křesťanské školy - ptám se sama sebe, jestli bych to udělala já. Musela bych postavit proti sobě důvody, proč to chci udělat, teda konkrétně proč nemůže dítě navštěvovat "normální" školu. Vzhledem k tomu, že mě dokázalo rozzuřit, když dcera přinesla ze školy modlitbu, kterou mi odzpívala a žádala o odpuštění hříchů, tak si myslím, že pro mě by to cesta rozhodně nebyla.
Můžeš to vzít taky tak, že dítě získá rozhled v problematice náboženství a vybere si svou cestu. V to můžeš doufat. Riziko je, že může přijmout bezpracně instantně podávanou pravdu.
Předchozí