Pracovala jsem v archivu a historii jsem studovala. V archivu jsem se dostala k dokumentům, ke kterým se normální člověk nedostane, protože archivní úložní lhůta je 50 let. Archivář se k nim dostane dříve, protože je musí zpracovat a při té příležitosti si z toho hodně přečte. My si některé dokumenty skenovali a četla jsem i ty od spolužáků a známých z jiných archivů. Stačí ti to jako zdroj mých vědomostí? Neboj, žádná závist v tom není, byla to jen snaha pracovat přísně v souladu se zákony a podle svého svědomí. Taky mi po r. 1989 nevyšly dvě knížky, nebyly v souladu se současným názorem, že komunismus znamenal jen útlak a ztrpení. Jedna byla sbírka pramenů a dobových dokumentů, druhá vzpomínky pamětníků na 50. léta. Protože jsem to vybírala dost nestranně a ne podle hesla, že komunisti jsou největší škůdci pod sluncem, tak to nevyšlo. Kolegové z odborných kruhů to hodnotili vcelku rozumně, ale bohužel společnost je nastavena na stav "ode zdi ke zdi". No, a taky mám rodinu a nechci, aby mne někdo případně sejmul nebo hodil v sudu do Orlíku, že. Hlavně, že dneska vítězí pravda a láska.