Za časů mých rodičů i mého mládí platilo, že do sporů dětí se mají dospělí míchat co nejméně a dětské rozepře postupně vyšumí. Míchali se až tenkrát, když to bylo ve škole, kde to rušilo výuku, nebo tehdy, kdy to přesahovalo určitou mez. Pokud se míchali nevhodně, mělo to za následek vyloučení jejich dítka z party. Kdo by chtěl kamarádit s tím, co za něho dětské spory věčně řešili rodiče? To bychom tu pak četli, že "s mým dítkem (vnoučkem, vnučkou) nechce nikdo kamarádit, co mám dělat?" Co? Zbytečně neřešit blbiny. Děti mají výrazný smysl pro spravedlnost, kdo ho poruší, vyloučí se z party sám. I to byl třeba důvod, proč naši rodiče leccos nevěděli, co mají děti mezi sebou. A oceňovali jsme, že do prohřešků, zařaditelných pod pojem "klukovina" (nevím, jak by se to nazývalo, když to provedla děvčata), se nemíchali ani učitelé. Stalo se, že jsme při honičce ve škole rozbili okno. Složili jsme se, vysadili křídlo, kluci ho o přestávce donesli ke sklenáři a druhý den bylo všechno v pořádku. Neřešili to ani učitelé, protože my jsme udělali chybu, ta nebyla nijak fatální, a chybu jsme napravili. Dneska už by byli ve škole policajti a věc by se rozmázla přinejmenším na třídních schůzkách. Nekomplikujeme si někdy zbytečně život?