Když už je řeč o okně: my se honili, my ho rozbili. Ano, mohli jsme ho před honičkou zavřít, ale to nás nenapadlo. Takže jsme se měli ztratit a radši zatloukat? To jsme nebrali jako fér. Takže ti, co se honili, se složili, a okno zaplatili. Nikdo u dospělých nás neviděl. Kdyby ale viděl, byly by z toho nepříjemnosti, tak proč se je přidělávat? Jo, bylo to asi v šesté-sedmé třídě, venkovská škola.
Dneska by to bylo možná tak, že by to děti zapřely, i kdyby znaly viníka. Pochopitelně, následovaly by nepříjemnosti. Takže budeme radši děti učit lhát a utíkat od zodpovědnosti? A co když se stane něco horšího? Taky od toho utečeme? Nás teda učili a i já jsem to pak převzala, že se občas něco rozbije. Ale je třeba odlišit, kdy to bylo schválně a kdy spíš nešťastnou náhodou. Schválnost je třeba potrestat (vezmu hračku a lupnu s ní o zem), nešťastou náhodu (prostírám na stůl a upadne mi talíř) nahradit (prostě se časem koupí nové talíře).

A k zakladatelce: záleží na tom, jestli se děti popraly prvně nebo opakovaně a co bylo příčinou. Pokud to bylo náhodné, neřešila bych. Pokud je spouštěčem jedno dítě, zajímala bych se, jak se to ve škole dál řeší. Řeší to ředitel? Proč? To je to tak vážné?