Jo, to si vzpomínám vloni v zimě - děti chodí po škole si na chvíli hrát. No a některé chodily po ledu na městské nádržce - vody tam bývá tak do pasu, i když věděly, že to rozhodně nesmí a navíc, že taje. Jenže děti - taková skvělá plocha. A jedna holka se propadla a zima a ztratila tam botu, celá mokrá, ubrečená, zmrzlá, busem daleko. Děti se dohodly a syn zavolal své třídní učitelce, řekl jí, co se stalo a ona zavolala rodičům té holčiny, zda by pro ni přijeli. Ale ona brečela kvůli té botě, že dostane od rodičů /a asi by dostala/, tak syn tam vlezl a botu jí vylovil, že to má kousek. Pak taky mokrý s ní čekal, ostatní děti zatím se rozešly, tatínek přijel, holku seřval, mého syna taky a nechal ho tam stát - to já bych teda neudělala, v takovém případě bych vzala domů i cizí dítě. No nic. Druhý den jsem zašla do školy, vylíčila, co jsem se dozvěděla a požádala učitelku, aby zjistila, co a jak. Syna jsem pochválila, že pomohl a nenechal v tom spolužačku, ale u boty prohlásil, že se na to příště vykašle, ještě si nechat nadávat. A tatínek měl problém se mému synovi i omluvit za napadání /protože on se k němu choval tak, jako kdyby syn onu holčinu do bazénku hodil/, přece se nebude omlouvat cizímu dítěti. Učitelce prý dalo hodně práce dětem vysvětlit, že se zachovaly správně a že i když by jim někdo vynadal, jako mému synovi, že i tak je lepší pomoci.
Od té doby nic podobného neřešil, ale kdykoli jde ven, tak mu vždy říkám - prosím Tě, kdyby se něco stalo, neboj se a ne abyste nechali nějakého kamaráda bez pomoci, to jsou vážné věci.