Buchli,
já teď nemám čas psát něco novýho, protože dělám tu redakci, ale ukázku toho, jak vypadá "volná tvorba", kde nemusíš dodržovat žádný zákonitosti žánru je třeba tohle:

Poslední dobou mám divný sny. Chodí za mnou obě mrtvý babičky a chovají se dost zvláštně. Ony byly obě zvláštní už za života, ale úplně jinak, než jak jsou teď.
Babičku z otcovy strany jsem moc často nevídala. Matka se s otcem rozvedla, když mi byly tři roky, a otec o mne nejevil žádnej zájem, tudíž mne ani nevozil za svojí rodinou. Jenže moje matka, která je ještě zvláštnější než obě babičky za života i ve smrti měla nějakej podivnej dojem, že má právo lézt do života ostatním lidem a to i proti jejich vůli; do města, kde tahle babička bydlela jsme pravidelně jezdili každej rok u příležitosti místní veselice, kterou jsem nenáviděla, stejně jako to město samotný, i když jsem se tam narodila. A pokaždý jezdila parkovat přímo k babiččině baráku, přestože věděla, že nechci, že s těma lidma nechci ani mluvit, ani je vidět. Moje matka pláče u argentinskejch telenovel, ale empatická je asi jako miska oschlý rejže spláchnutá do záchoda.
Babička nebyla zrovna dvakrát normální. Jeden rok se po mě vrhala v záchvatech děsný lásky a strkala mi jedno pětikilo za druhým, dusila mne na svejch obrovskejch prsou, který jsem po ní naštěstí nezdědila, i když jinak jsem jí hodně podobná, a druhej rok mne vyhodila ode dveří, co se jako seru do tátovy nový (i starý) rodiny, když do ní dávno nepatřím a nikdo tam o mne nestojí.
Matce to vůbec nepřišlo zvrácený a zlý. Matka se tomu chichotala a po návratu domů pak vykládala kámoškám, jaký mám praštěný příbuzný. Nechápala, že je mi trapně i za ní, že se těch cizejch lidí svým způsobem bojím, protože se chovají jako exaltovaný blázni a já byla tichá, introvertní holčička, která se nejlíp cejtila na hřbitově, kam si chodila povídat s mrtvou Věruškou Tůmovou.
Tahle babička, kterou jsem viděla naposled, když mi bylo asi jednadvacet (tehdy se chovala víceméně normálně) umřela bůhví kdy a bůhví na co, parte mi pochopitelně nikdo neposlal, dozvěděla jsem se to od nějakýho kluka na netu, kterej shodou okolností v tom městě dělal na městským úřadě a mrknul se mi do databáze. A teď za mnou chodí a má ve snu smutný oči, chodí za mnou i se svojí dcerou, mojí tetou Evou, vůbec nechápu proč, jestli jako nemá v očistci co jinýho na práci nebo jestli se v její duši hnulo svědomí, a je mi to úplně jedno, protože odpustím každýmu a prakticky všechno, ale nikdy bych ji už neměla ráda a neměla k ní hezkej vztah, ani kdyby byla živá, protože to prostě nejde.
Druhá babička neříká nic. A nemá smutný oči. Sedí v křesle, který vypadá hodně starodávně, je celá taková zaprášená a na tom křesle se mezi složitou řezbou usazujou pavučiny, a kouká na mě. Umřela před čtvrt rokem na sepsi z proleženin po zlomenině krčku stehenní kosti. Měly jsme k sobě hezkej a docela důvěrnej vztah, i když jsme byly každá úplně jiná a nebylo moc důvodů, proč si rozumět. Když před patnácti rokama prodělala krátce po sobě dva infarkty a druhou mrtvici a byla na tom blbě, nabídla jsem Pánubohu roky ze svýho života, jen aby si ji ještě nebral. Dal jí těch mejch patnáct, a nelituju toho, i když babička těch patnáct let nestrávila nijak zvlášť plodně nebo činorodě, prostě jenom tak vegetovala mezi sbíráním krámů od popelnic a koukáním na televizní seriály a vyjídáním matčiny lednice, když odjel rakouskej milenec Erich a nechal tam plno lahůdek, který si spořivá babička ze svýho malýho vdovskýho důchodu nedopřávala. Po její smrti jsem si myslela, že teď mám v tom posmrtným světě (nechci to definovat, babička by asi neskončila v nebi, kdyby bylo fakt takový, jak si ho představujou katolíci, i když byla ve svý podstatě hodná) přímluvce a že na mne bude dávat pozor.
Od tý doby, co umřela, jsem pořád nemocná, mám problémy v práci, jednou mi v tramvaji ukradl Cikán šrajtofli a za měsíc potom mne přepadl nějakej kretén v parku a ukradl mi rovnou celou kabelku a mám divný sny o mrtvejch babičkách a živejch tetách.
A o ženský, která mi řekla, že se bojí chlapů, protože jsou jako stromy. Že jí jejich ruce připomínají větve, který se k ní naklání a chtějí ji spoutat, chtějí se jí natlačit do pusy a prorůst skrz ní. Ptala se mne, co má teda jako dělat.
Odpověděla jsem jí - měj ráda holky.
Potom jsem v tom snu sebrala před hospodou firemní auto a hledala po městě jednoho chlapa, protože já až tak moc ráda holky nemám, i když to jinejm klidně poradím (asi jsem pokrytec nebo co), nenašla jsem ho, protože prej šel s partou na nějakou diskotéku Labe, která v tom městě vůbec není a ani Labe tam neteče a nikdy neteklo, servírka z tý hospody mi ukazovala cestu, kudy mám jít, abych ho našla, ale ta cesta se na konci rozdvojovala a já nedokázala pochopit, kterej směr je ten správnej, i když byly jenom dva a po jedný stezce šla nějaká paní.
Říkám jí - půjdu po tý, co jde ta buchta? A servírka že ne, že mám jít po tý druhý.
Místo toho jsem sedla do cizího auta, odjela s ním pod Černý mosty, i když v bdělým stavu neřídím, a doufala, že se tam parta objeví, až je to přestane na neexistující diskotéce bavit. Jenže nepřišli, přišli jenom policajti a začali mít kecy, proč jsem jako vzala to auto, tak jsem jim řekla, že bylo odemčený a že jsem si ho jenom půjčila.
Moje mrtvý babičky se k tomu nevyjadřovaly. Ani jedna neměla řidičák. Ale druhej den přišla ta, co jsem jí neměla ráda, stála u dveří nějaký školní třídy a ptala se, jestli je to béčko. Chodila jsem do béčka na základce, ale v tom snu jsem už byla dospělá. Nehlásila jsem se k ní, i když jsem jí poznala. Věděla jsem, že mě hledá, ale nechtěla jsem, aby mne našla.
Na tyhle věci je po smrti pozdě.
Tak si myslím, že by bylo dobrý hledat, dokud jsme živý. Nejde o to, že by nám po smrti neodpustili. Oni odpustěj. Ale za živa se můžeme mít rádi a třeba s každým tím, kdo nám odpustí a komu odpustíme my, se nám za mrtva ztratí trochu toho smutku z očí.
Možná.