Vendy, pamatuju si, jak se malá narodila, psala jsem ti i tehdy..
Můj prcek v r. 2007 měl 730g, 3 měs v inkubátoru, strach, nervy šílené. Po doktorech lítáme dodnes. Všechno měl opožděné. Hodně spal, byl hrozně hodný a mě to spíš děsilo. Na všechno měl čas, všechno hrozně trvalo, přesně jak píšeš i ty - než se začal hýbat, přetáčet, lézt a chodit až po roce a půl, přejít z falšky na lžičku bylo trápení na dobré čtyři měsíce.. Jediné, co bylo dost aktivní od začátku, byly ručky, s těma furt čaroval a prohlížel si je, mám pocit, že je to jeho uklidňující rituál, dělá to dodnes, hlavně před spaním.
Dnes je mu šest - chodí, mluví, vidí - všechno špatně, není to "v normě", nohy rehabilitujeme, mluvení cvičíme na logopedii, na oči má brýlky.

Nepřivolávej si žádné smutky, tabulky vyhoď, hlavní doktor je nakonec stejně neurolog, ten bude sledovat ten vývoj a od něj se dovíš nejvíc.

K tvému dotazu - ano měli jsme to tedy podobně a ne nezvládalo se to - trápila jsem ho vojtovkou a plakala u toho, bála jsem se každé kontroly, každého doktora, doposud nemáme žádnou průkaznou diagnozu, všechno čeká dle vývoje, určuje se až ve školním věku. Pro něj už vyteklo moře slz a nekončí to, jak vidíš. Ale žijeme a milujeme ho. A on nám to oplácí stonásobně :) Je miláček všech, má furt dobrou náladu, je srandista a bavič, miluje život a já se od něj pořád učím :)