loro, ne že by na mě nějak extrémně spěchali, ale teda styl ,,zvládnout to musíte, tak co nejdřív,, na mě byl nasazený, navíc já jsem taková socialistická hrdinka práce. takže jsem si bolestí brečela v špitále do sprchy, ale před lidma druhý den po sekci odpolko juchala po chodbách. největší extrém byl, když jsem totálně rozpíchaná, černý ruce od vpichů od shora dolů, v jednom modrákovi píchlou kanylu s transfúzí, takový ten stojánek k tomu na kolečkách a vozila jsem po chodbách kluky v jednom vozíčku a druhou táhla tu transfúzi. do toho za mnou chodili neustále sestry měřit mi tlak, i na návštěvu. návštěvy co tam chodily byly poněkud vykulené, nedivím se jim. taky bych ocenila klídek, pohodu, větší pomoc s klukama. ovšem beru to tak, že musím najet co nejdřív na režim, jaký bude i doma, to znamená že plná péče na mých bedrech. ale jako dohání mě to, tělesně jsem dodneška fest v háji. už uvažuju, že zkusím nějaký rehabilitace, ovšem myslím, že moje dr mě pošle do řiti