Já bych kdysi šla, hlava nehlava.
A nakonec jsem ráda, že to dopadlo, že jsem jít nemusela. Ale chtěla jsem a fakt s plným přesvědčením. Mně se líbí míst a měst a vesnic blízko měst a myslím, že bych tam mohla žít.

Ale po těch letech už vím i mnoho jiného.

Protože i kdyby byl živitel živitelem, těžko se mnou bude doma vždy tehdy, kdy já ho zrovna potřebuji, když musí živit a být v práci.
A když kolem není nikdo blízký a kamarádka na netu nebo na telefonu je sice fajn, ale prakticky nepomůže kdykoliv já potřebuji. Navíc blbě se hopkuje kolem dětí a drží u toho sluchátko, je to prd platné. Stejně tak krizovky, manžel se urvat prostě nemohl a ono hnát se někam s dvěma dětmi, když je ti blbě, natož dětem je velmi blbě... prostě ta pomoc se shání blbě.
Jak ta konkrétní v tom momentu, tak ty psychická.

My se s kamarádkama nevidíme moc často a bydlíme blízko. Ale prostě vím, že v nouzi tu může přistát za pár minut, když ji budu potřebovat. Ty kamarádky to mají stejně.

Stejně tak mám blízko rodiče a jiné příbuzné. A nemyslím si, že vyrobit si podobné lidi kolem sebe je snadné a že manžel sebemilující u některých povah prostě vyváží ten pocit vykořenění.
Jsou lidé, co to dají s levou zadní i na druhý konec světa, ale když zakladatelka pochybuje... tak třeba to udělá a bude to dobře, nebo neudělá a bude litovat.

Proto píšu jen pro a proti a návod nedám, protože neexistuje.