To znám taky. Starší byl hyperaktivní, a zuřivě se bránil vodění za ruku. Když jsme ho chytili tak dvakrát povolil svaly a vytáhl si lokýtek z pouzdra. Výsledkem byl výlet na chirurgii. Postupovali jsme při usínání "brožurkově" a on dokázal 4 hodiny soustavně ječet. A o pár týdnů později se vzepřel a přepadl po hlavě z postýlky ven, naštěstí do měkkého. Čímž spaní v postýlce skončilo a následovalo uspávání, kdy ho bylo nutno udržet v posteli násilím. Manželka je pomalejší a nikdy mu nestačila s dechem...

Tohle rodiče odkládacích dětí (najdeš, kde odložíš) moc nechápali, tím hůře, že jsme vedli dětské programy v církvi... Občas pomohlo zapůjčení syna. Většinou nám ho vraceli s podobnými výkřiky jako psycholožka, která ho diagnostikovala.

Dělali jsme, co jsme uměli. Tělesné tresty moc nefungovaly pro snížený práh bolesti, ale zato jsme byli na chirurgii pečení, vaření. Tak jsme aspoň pracovali s jeho dušičkou, ukazovali, že nás to mrzí, říkali co je správné, z čeho máme radost. Snažili jsme se být důslední aspoň tam, kde šlo o zdraví. Povzbuzením byl jeho třídní, který nám řekl, že pozná vychované ADHD dítě.

No teď je na osmiletém gymplu v kvintě, zatím s vyznamenáním...